POHLED ROZUMU: Když se velká slova lámou o malé příběhy

Po volbách se u nás vždy rozhostí zvláštní ticho. Takové mezi dvěma obdobími – když zima už ustoupila, ale jaro se ještě nerozhodlo. V tom tichu vystoupí nově zvolení představitelé a pronášejí větu, která se stala součástí politického kalendáře: „Budu pracovat pro všechny občany.“

Zní měkce, skoro jako slib, který si člověk říká v podvečer, když se svět na chvíli zastaví. Ví, že zítřek bude podobný dnešku, a přesto doufá, že by mohl být o nepatrný kousek lepší.

Když tu větu slyším, vidím politika, jak kráčí městem s notýskem. Zastavuje se u  lidí, kteří mají svá drobná, někdy protichůdná přání. Jeden chce víc stromů, druhý méně listí. Jeden víc parkování, druhý méně aut. A mezi tím vším hledá rovnováhu, jako když se člověk snaží posadit na starou židli, která se lehce kýve a přesto drží.

Jenže svět je větší než notýsek a lidská přání jsou spletitější, než se zdá. Politici vědí, že kdyby chtěli mluvit s každým, strávili by celé období v nekonečné řadě schůzek podobných dlouhým zimním večerům – tichým, pomalým, jeden jako druhý. A mezitím by se nestalo nic.

Přesto ten slib říkají. Protože „pro všechny“ neznamená „splním každé přání“, ale spíš: „Nezapomenu, že tu jste.“

A tady přicházejí ke slovu spolky – nenápadné ostrůvky lidské pospolitosti. Rybáři, hasiči, památkáři, turisté. Každý je malý svět se svým rytmem, starostmi i radostmi. Politik, který je umí číst, slyší víc hlasů než v kanceláři.

Možná právě v tom spočívá skutečný obsah onoho slibu: že nikdo nezůstane stranou, ani ti tiší. A to je slib, který má cenu. Protože lidské věci bývají křehké. A právě proto jsou vzácné.

Petr Lachnit, kandidát na starostu MČ Praha 5